close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nečekejme, že ten, koho milujeme, se bude podobat našemu ideálu, ale naopak - ideál přizpůsobme tomu, koho milujeme...

Prostě trapas...

3. března 2008 v 16:32 | moje maličkost |  próza
Když je člověku sedmnáct, zbývá mu ještě rok do dospělosti, prý do nej věku, kdy pak smíte všechno bez toho aniž byste už porušovali zákon. Ale co je hlavní, my náctiletí ve svým věku mnohdy děláme šílený, praštěný věci, za který nás občas někteří dospěláci odsoudí. Nic se sice nemá přehánět, ale sedět doma u počítače sedm dní v týdnu, dvacetčtyři hodin denně…Já osobně teda preferuju kamarády. Kavárna, squash centrum, kolo, kolečkový brusle, lítání po venku a další podobný akce.
No, pravdou je, že díky jedný akcičce, která se jak jinak než nepředvídatelně protáhla do pozdních večerních hodin, jsem nevypracovala domácí úkol do písemné a elektronické komunikace.
Do školy se mi zrovna dvakrát nechtělo, ale jelikož mamka byla zrovna v ten pátek doma místo v práci, musela jsem. Neznám snad horší pocit, než jít do školy s tím, že vím, že něco nemám a s tím, že to rozhodně neskončí dobře. A co teprv svědomí, v duchu jsem si nadávala.
První hodina, druhá… Ach jo, kdyby se ty zatracený dopisy daly aspoň okopírovat, jenže to zkrátka nešlo… Hodina H - všichni sedají, jen já zůstávám stát v lavici. Bohužel, bohudík si dneska pobudu po škole. Představa, že namísto toho, abych šla ve 13:10hod. domů, budu sama a zavřená u učebně plné strojů mě příliš nebere. I když zase na druhou stranu si tak alespoň opravím tu pětku.
Crrrr…ozve se zvonění. Všichni vyjma mě vyráží směr domov. Beru tašku a štráduju si to k učebně, v ruce už mám nachystaný obálky. Učitelka mě ještě přišla zkontrolovat, teda ujistit se, že jsem tam, kde mám být. Pak ale odešla. Nadepisovat obálky mi moc teda nešlo, nebavilo mě to a myšlenkami jsem byla stejně úplně jinde. Písmena mi skákala na obálky jak chtěla, prostě na nic.
Chvíli jen tak sedím a tu najednou HO vidím. Přímo naproti mně v okně. Vytahuje učebnice a sešit z batohu a já ho pozoruju. Po pár minutách do jejich třídy přijde učitelka angličtiny. Jak bývá jejím zvykem, svou hodinu začíná zkoušením slovíček z lekce, jíž se třída věnuje. No a co osud nechtěl, vytasila právě JEHO, objekt mých pohledů a také objekt mých bezesných nocí. S ne příliš velkým nadšením bere školní index a míří k tabuli. Ne že bych mu to zkoušení snad přála, ale mám teď díky tomu na něj mnohem lepší výhled. Mezitím, co ho učitelka zkouší stojím a rukama si podpírám hlavu, ruce mám položené na parapetu. Malinko se zasním a ouvej, podíval se, podíval se na mě, viděl mě. Kdyby jenom to, vždyť on na mě civí. V panice se rychle snažím vymyslet, co udělat, hlavně nenápadně. Nakonec mě nenapadne nic lepšího, než se bleskurychle sklonit na zem. Jako by to nestačilo v tom momentu do dveří vtrhne učitelka a nechápavě na mě zírá a táže se mě, zda-li jsem něco ztratila na té zemi nebo co…Zůstávám skrčená v dřepu stále na podlaze a koktavými slovy jí odpovím, že mi na zem spadla propiska.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama