close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Nečekejme, že ten, koho milujeme, se bude podobat našemu ideálu, ale naopak - ideál přizpůsobme tomu, koho milujeme...

Bez názvu...

3. března 2008 v 16:26 | moje maličkost |  próza
Ráno v 7:00hod. mi u ucha začne drnčet budík - už zase. S velkou nechutí ho vypnu a odekryju se z péřových peřin. Dám si na čas, ale stejně po pěti minutách už stojím oběma nohama na zemi. Pomalou chůzí dojdu k lednici a z ní vezmu čokoládový jogurt ke kterému ještě přikusuju rohlík. Potom poměrně dlouhou dobu strávím v koupelně a tou poslední fází před odchodem do školy je oblékání. Jako téměř každý den stojím před šatní skříní tak zahleděně, jako snad nikdo. Přemýšlím, co na sebe a všechno a zároveň nic mi nepřijde dost dobrý. Nakonec ale přece jen oblíknu ošoupaný starý džíny a bílé tričko s nápisem "Bad girl". Na rameno pravé ruky vezmu školní tašku a zabouchnu za sebou dveře.
Ve škole to je jako vždycky. Učitelé zkouší (a jak už to tak bývá, většinou vyhmátnou právě ty, kteří se neučili). A tenhleten fakt moc na náladě nikomu nepřidal. Učitelé šíleli z toho, jak je zbytečné vyučovat třídu, která je absolutně neschopná, nepřipravuje se do hodin apod. No a někteří spolužáci rázem díky zkoušení klesli v předmětu třeba i o dva stupně. Ale abych nemluvila jen tak všeobecně, já jsem byla vytasená z češtiny. Dostala jsem téma světová renesance - věřte, fakt jsem se snažila pátrat v paměti seč mi mozek stačil, ale líp jak na trojku se to prostě nedalo. Přesto to byla nejlepší známka toho dne v češtině.
Po sedmé vyučovací hodině vyčerpaná dobíhám autobus. Bohužel moje běžecké schopnosti jsou chabý a tak mi ten autobus ujede přímo před nosem. Z téhle té skutečnosti pro mě vyplívá, že buďto počkám na další bus 90min. nebo půjdu domů pěšo. Sic bydlím až na samým konci města (od školy je to cca 5km), ale i tak se rozhodnu i přes horký letní počasí pro variantu druhou. Už po pár minutách chůze jsem celá propocená, pot ze mě jenom leje. V duchu si říkám, že na mě musí bejt šílenej pohled.
Asi v polovině mý spocený cesty domů se mi jako naschvál ulomí podpatek na mých asi teda hodně kvalitních botech. Tak jdu tedy bez bot, čímž dávám lidem okolo důvod, proč se na mě podívat. Pomyslím si, že se mi už snad nic nemůže stát. Tu mě z přemýšlení dostane náraz, na mě poměrně silnej náraz. Auuu, dostala jsem to přímo do hlavy a zdá se mi, jako by kolem lítaly ptáčci, spousta ptáčků. Najednou se ke mně začne sklánět nějakej kluk a pomáhá mi vstát. I když jsem srážkou otřesená a pořádně nevzpamatovaná, jeho krásný modrý oči nenechám bez povšimnutí. Začne ke mně mluvit a omlouvat se. To, že jsme se srazili přisoudí jeho jízdě po letech na kolečkových bruslích. Pak se rozloučí a neobratně odjede na kolečkáčích.
S bolavou hlavou dorazím domů a trochou ledu se pokouším bolest zmírnit. Když mám tak v utěrce zabalený kostky ledu a přidržuju si je na zjevný bouli, přemítnu si toho kluka. Kluka, kterej neumí na kolečkových. Jo, líbil se mi a zdál se být milej, ale co je mi to platný, vždyť neznám ani jeho jméno. Ze zasnění mě probudí bouchnutí dveří, no jo, sestra přišla. Hned se mě zvědavě vyptává, co se mi stalo a následně mě vyhání do postele. Nevím proč, ale donese mi toasty spolu s vychlazenou pepsi. V ten okamžik si říkám, jak je super mít sestru, i když je fakt, že mi občas dost leze na nervy. Ale pravdou je, že je to moje sestra a já ji mám ráda.
Další den po domluvě s mamkou zůstávám doma. Dopoledne koukám chvíli na televizi a pak se vrhám na čtení Shakespearovy Julie a Romea, mé oblíbené knihy. Asi v 16.00hod. vrazí do pokojových dveří ségra s tím, že naši celej víkend budou na chatě. A že tedy zítra pozve pár kámošů, prostě taková domácí party. Ovšem nemyslete si, že se tu bude konzumovat alkohol, drogy apod. Sestra, když už dělá párty, tak ve vší počestnosti - s brambůrkama, DVD, hudbou a společenskýma hrama. Sama se divím, že jí vždycky někdo dojde. Potom přichází otázka, kterou jsem čekala a to, zda-li budu doma. Vlastně to není ani tak otázka, jako spíš prosba. Aby Vám to bylo trochu jasné, moje ségra je přesvědčená, že jsem skvělej bavič a tak chce trochu pokaždé pomoct se zábavou. Já si sice nemyslím, že bych byla bůh ví jak vtipná, ale neumím jí říct ne.
Hnedka po 10:00hod. se se ségrou vydáváme na nákup občerstvení na večer. Pak musíme ještě poklidit barák a tak nějak to uteklo, že když jsem se podívala na hodinky bylo 19:00hod. Protože všichni byli pozvaní na 20:00hod., šla jsem se oblíknout. Zbytek času jsem pobyla v koupelně a snažila se tak nějak zkulturnit. Výsledek mé práce byl ucházející, tedy alespoň podle mojí maličkosti.
Crrr…rozkřičel se zvonek a já se (jak jinak)rozletěla ke dveřím. Otevřela jsem třem lidem, Hance, Alče, Verče, podle mých propočtů už zbývá jen pět človíčků, na který se bude čekat. Asi 5min. po příchodu holek došli Dušan, Vítek, Honza a Kuba. Ten poslední, na něhož se čekalo byl pro mě pan neznámý, jelikož to byl nový spolužák sestry, který se přistěhoval do našeho městečka před třemi měsíci.
Ale netrvalo dlouho a na dveřích se tentokrát ozvalo rytmické zabouchání. Protože všichni už byli přilepení u televize, zvedla jsem svůj zadek z gauče a šla otevřít - jak se říká, do třetice všeho dobrýho, ne..? Otevřu dveře a pak… s mírně pootevřenou pusou a vykulenýma očima koukám na kluka, na kluka, kterej pro dnešek nechal brusle raději doma. Jo, byl to ten kluk, se kterým jsem se ve čtvrtek srazila. Po chvíli vzájemného prohlížení se, jsem ho pozvala dál. Sestra mě představila:"Sáro, tohle je Lukáš, Lukáši tohle je Sára, moje mladší sestra."
Jdu do kuchyně a pomyslím si:"Proč nás dva osud zase svedl dohromady?" Vždyť tohleto shledání přece nemůže bejt náhoda. Asi po 10min. přemýšlení se konečně vydám směr obývák mezi ostatní. Všichni se báječně baví a já, jakmile můj pohled padne na Lukáše cítím takový horko, podlamují se mi kolena, tohle jsem nikdy dřív v přítomnosti kluka necítila.
Potřebuju chvíli na vzduch, jdu do horního patra domu, rovnou na balkon. Koukám na kouzelnou noční oblohu - podle mě není krásnějšího pohledu. "Vidíš, tamhle je polárka":, ozve se mi za zády. Chci něco říct, ale on povídá dál: "Je nejjasnější a i když je na nebi takové množství hvězd, vždycky ji mezi ostatními najdeš". Pak si přes tři hodiny povídáme a já mám pocit, že Lukáše znám odjakživa.
Následujícího rána mi zazvoní telefon a oznámí příchozí sms od neznámého čísla, stojí v ní: AHOJ POLARKO. JESTLI BUDES MIT DNES CAS A CHUT, TAK VE 20:00HOD. V PARKU U ALTANKU. LUKAS
Celej den přemýšlím, jestli na tu schůzku mám nebo nemám jít. Asi si teď říkáte, proč bych vůbec neměla chodit. Je to prostý, mám strach. Mám strach z toho co bude. Lukáš se mi moc líbí, rozumíme si, máme hodně společnýho. Ten včerejšek s ním byl moc krásnej, než aby to byla pravda. Vždycky jsem snívala o klukovi jako je Lukáš a teď když je ten princ na bílým koni možná tady, říkám si, že princové přece nejsou.
Nahodím rozhovor se ségrou a ta mi jednoznačně řekne, že musím na to rande jít. Asi má pravdu, co můžu ztratit? Jedině snad teda několik minut, který bych stejně jinak proseděla před bednou od počítače.
Když už mám na posteli nachystanou mou obvyklou kombinaci džín a trička, sestra přilítne do pokoje s šatama v ruce a s doporučením v puse. Naznačuje mi, že s těma šatama určitě víc zaboduju, než-li v okoukaných (možná až překoukaných)hadrech. Protože jejím argumentům se jen těžko odporuje, poslechnu ji a oblíknu na sebe žlutý šaty.
Už asi 10min. před 20:00hodinou přešlapuju u altánu. Lukáš na sebe nenechá dlouho čekat a tak, jakmile se objeví, zaparkujem u nejbližší lavičky. Kdybych Vám měla napsat, co jsem s ním ten večer prožila, bylo by to děsně dlouhý, chvílema možná dokonce i nudný. Ale jedno Vám prozradit můžu, byl to příjemně strávenej večer a při loučení došlo i na pusu.
Asi po týdnu jsme spolu začali chodit. Zamilovala jsem se do něj. Při každém budoucím setkání jsem se těšila na jeho polibky, slova, pohledy, doteky. Zkrátka jsem v tom byla až po uši, jak se říká.
Tohle všechno mě dostávalo i po dvou letech chození. Věřte nebo ne, ale dokázala jsem si s ním představit společný život, budoucnost. Budoucnost, na jejímž začátku by byla svatba a pak…domeček, děti, atd. Bylo mi sice pouho pouhých devatenáct, ale našla jsem kluka na celej život. Věděla jsem, byla jsem si jistá, že je to ten pravej. Byli jsme si souzeni, troufám si tvrdit.
Bylo to dokonalý, měla jsem všechno, co jsem si kdy přála - lásku, přátele, rodinu, zázemí, dobrý známky ve škole. Ale jak už jsem se někde v předchozím odstavci zmiňovala, pohádky nejsou a proto nejspíš tak krutě zasáhl osud.
2.září se udělalo Lukášovi děsně zle, z ničeho nic. Byl převezen do nemocnice, kde přišli na příčinu. Diagnózou byl nádor na mozku, bohužel zhoubný a v pokročilém stádiu. Nikdo z doktorů nám nedokázal vysvětlit, jak se to mohlo stát, jak je možný, že se na to nepřišlo dřív. Řekli, že jedinou šancí pro záchranu jeho života je okamžitá operace. V tu chvíli se mi sesypal celej svět, jako domeček z karet.
Lukáš se mnou chtěl ještě před operací mluvit. Seděla jsem na nemocniční posteli, se slzami na krajíčku. Držela jsem Lukáše za ruku a koukala do těch jeho pomněnkově modrejch očí. Ležel tam a já mu nemohla nijak pomoct, připadala jsem si tak bezmocná jako nikdy. Řekl mi:"Kdybych to náhodou přežil, vzal bych si Tě, ale na zázraky nevěřím, tak Ti chci říct, že Tě miluji z hloubi své duše a věř, že Tě nerad opouštím. Seš to nejhezčí, co mě v životě mohlo potkat. Hlavně prosím až tady nebudu, slib mi, že si najdeš někoho, kdo Tě učiní šťastnou namísto mě". Na to jsem odvětila:"Ne, já Ti nedovolím odejít. Máme přece tolik plánů, život před sebou. Ty mě tady nemůžeš nechat samotnou. Miluju Tě a nikdy nikdo nemůže ani z poloviny nahradit místo v mým srdci, který patří Tobě".
Po čtyřech hodinách operace přišel doktor s větou, která změnila můj život a mě samotnou taky: "Je mi líto, ale už se nedalo nic dělat, Lukáš zemřel".
Od toho okamžiku to se mnou šlo z kopce. Nebyla jsem schopná komunikovat s okolím a celý dny jsem probrečela v koutku pokoje. Dvakrát jsem se pokusila o sebevraždu, jednou přes prášky a podruhý jsem to zkusila s žiletkou. Skončila jsem v psychiatrický léčebně, kde jsem strávila rok. Když jsem se pak vrátila domů všichni na mě koukali jako na přízrak. Chovali se ke mně jako k opravdovýmu bláznovi a já přitom celou tu dobu dobře věděla, co dělám (i při těch pokusech se zabít). Byla jsem jen prostě zoufale nešťastná. U našich jsem to po čtrnácti dnech už nemohla vydržet, tak jsem se nastěhovala do garsonky, kterou mi darovala babička. Ona byla jediná, co mě držela nad vodu, člověkem, kterej mě chápal a pomohl mi z toho nejhoršího ven. Možná proto, že dědeček umřel pět let po jejich svatbě, v pouhých pětadvaceti letech. Po nějaké době si sice našla dalšího muže, ale nikdy, jak mi sama řekla, už nemilovala. Měla ho ráda, ale nemilovala ho.
A co bylo pak? Žádnej happyend, žádnej manžel, ani děti. Byli muži, kteří by o mě stáli, ale já jsem zvolila život v osamění a zaměřený na práci reportérky. Na Lukáše jsem nikdy nepřestala myslet a to i po dvaceti letech od jeho náhlé smrti. A každý rok na dušičky a také v den jeho smrti navštěvuji jeho hrob, kde klidně i celý den s Lukášem mluvím. Mám stále před očima ty jeho modrý oči, jeho rty, jeho ruce a přemítám si chvíle strávené s ním. Není dne, kdybych si na něj nevzpomněla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verča V. Verča V. | Web | 8. března 2008 v 9:58 | Reagovat

jééé..Veru to je tak krásný, ale smutný...:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama