Nejhorší je, když se zastavíte v půli kopce…
Člověk jak s něčím začne a v rozpracovaný fázi si řekne, že se k práci vrátí později, tak... - většinou se k ní pak už nevrátí. Těžko říct, jestli se nechce nebo nemůže vrátit.
Mluvím o tom, protože mám pocit, že jsem se někde na tom kopci zasekla a teď nevím, jestli chci zdolat vrchol nebo raději zůstat na tom místě, na němž se právě nacházím.
Každé jedno, třebas i podle našeho "nepodstatné rozhodnutí" ovlivní náš život. Mám si zapálit x nemám si zapálit, mám mu to říct x nemám mu to říct, červený tričko x modrý tričko, kolo x kolečkový, rum x vodka, učit se x jít ven mezi lidi, milovat x nemilovat, …
V hlavě mám tisíc a jednu věc a i když se snažím (někdy i bez proseb druhé osoby) pomáhat druhým a jsem ráda, když jim dopomůžu k lepší náladě, obyčejnýmu úsměvu, optimističtějším myšlenkám apod., tak jsou asi věci, který si člověk musí rozhodnout úplně sám. Což je právě můj problém. Nevím, co mám dělat… A i když napovrch je všechno OK, uvnitř to tak prostě není.