Když jsme byli v úterý na zimáku bruslit a když jsme byli v šatně, že už bude končit další z našich hodin tělesné výchovy… jsem si uvědomila, díky jedné malé holčičce jménem Markétka B., že stojí za to dělat věci, který se mohou na první pohled zdát zcela nesmyslné, bez budoucnosti.
Koukala na mě a já si říkala, že kouká jen tak. Jenže tu holčičku jsem poznala na táborech, který jsme společně absolvovaly a ona si vzpomněla, vzpomněla si i na moje jméno a bylo to úžasný. Možná že teď přeháním, ale udělalo mi to opravdu radost a zahřálo u srdce. Miluju děti a tahle ta Markétka byla zlatíčko - šikovná, hodná,… a dalo by se říct, že na táborech jsme si spolu pohrály a nadělaly blbostí až až… a možná, že jsem tomu malýmu človíčku nové, mladší generace do života něco málo dala a za to jsem ráda, za tu možnost. A jestli ne, tak si alespoň pamatuje, že někdy, někde potkala nějakou Veroniku K.
Není to ta malá, co měla brášku Honzu?