Proč jsou básníci básníky, spisovatelé spisovateli aneb proč píšeme…
Proč píšeme, proč bereme do rukou tužky a házíme slova na listy papíru? A co nás vlastně přiměje k tomu, zkusit něco sepsat a jak vůbec poznáme, že právě to naše psaní je přinejmenším dobré, trochu smysluplné a není to je výtvor, který sice obsahuje stovky, tisíce slov, ale přesto čtenáři nic neřekne, neosloví jej, nezaujme.
Každý umí psát, ale ono psaní není jako psaní. Psát povinně slohové práce, které přichází zpravidla každé školní pololetí, psát sms, protože usnadňují komunikaci a na příliš srdceryvných vět v nich není místa. Ano i to je to psaní, ale ne to krásné, fascinující. Jelikož když napíše člověk slohovku jenom protože musí nebo napíše sms, aby se pomocí ní vyhnul očnímu kontaktu s tím druhým pro usnadnění situace, tak to dle mýho není to pravé psaní.
Ve psaní jako takovém by mělo být kus srdce autora. Měl by v něm nechat trochu ze sebe samého - svoje city, myšlenky, nápady, individualitu, originalitu, snovost, klidně i vztek, naivitu, zlobu, černé svědomí… Každé jedno dílo totiž
o autorovi něco vypovídá.
Psaní je pro mnohé z nás možností útěku před realitou. Ze světa, kde bohužel čím dál tím častěji vítězí zlo nad dobrem, nenávist nad láskou, nespravedlnost nad spravedlností, hloupost nad rozumem… Možná, že básníci a spisovatelé, kteří se zaměřují na dobré konce, na postavy s romantickou duší, na okamžiky štěstí,… ve svých knihách či článcích chtějí čtenáře přesvědčit, že možnost být milován, být spravedlivě souzen, vítězit na tím zlým tu stále je. A pokud autor věří v každé své slovo díla a dokáže slova vhodně a poutavě seskládat, tak s každým řádkem textu (ať už povídky, novely, románu, zprávy, básně…) dokáže lidi přesvědčit o tom, že život není jen bída
a utrpení.
Nevím, co jiného by člověka dnes dokázalo uchvátit, rozveselit, donutit k zamyšlení, než-li literární dílko pozitivně laděné. Lidé čtou, aby si rozšířili slovní zásobu, zabavili se, utekli od všedních starostí, rozvíjeli svoji fantazii, odreagovali se. A my zase píšeme, abychom stejně jako oni utekli alespoň na okamžik skutečnosti, abychom své myšlenky nenechali brouzdat jenom v našich hlavách, abychom svoje touhy mohli alespoň jednou za čas malinko poodkrýt.
Samozřejmě psát o tom hezkém má kontrast ve psaní řekněme méně optimistickém. Toto psaní je možná v určitém bodě více zajímavé, ale já si říkám: "Proč psát o zlu, když už je ho tak všude kolem dost". Tím ovšem nechci říct, že jsem nějakým způsobem proti zápletkám, tajemnu, smrti, zkáze apod. co se psaní týče. To vůbec ne - naopak, součástí díla by měl být optimismus, realismus i pesimismus, to dobré versus to zlé. Upřímně, ano já osobně mám raději, když toho hezkého je víc. Ale nikdo nejsme stejný jako ten druhý, takže názory na toto se poněkud liší.
V dnešní době myslím si, není snadné prorazit se svými výtvory. I velice nadaného spisovatele může totiž odradit první neúspěch, což by rozhodně nemělo být. Protože jestli lidé z Vašeho okolí a i Vy sami víte, že Vaše tvorba prózy nebo poezie má hodně co do sebe - nevzdávejte se jen tak snadno. Zkrátka a dobře, když nemůžete jít zrovna cestou vpravo, vydejte se vlevo. Jak už jsem psala, každý jsme jiný, máme na věci odlišný pohled a proto, když první Vámi navštívený nakladatel bude Vaše dílo shazovat a přirovnávat jej k naprosto amatérskému - nadechněte se a přejděte to, pakliže jste vnitřně přesvědčeni, že nemá pravdu. V tom případě pokoušejte štěstí v dalším nakladatelství. A až narazíte na TO PRAVÉ, tak ano - dokázali jste to, jste vážně dobří. Stali jste se v ten moment pány spisovateli, paními spisovatelkami.
Nemám potuchy, jaké honoráře za knihu, sbírku, článek… autor může v dnešní době získat. Určitě záleží na druhu jeho tvorby, na délce jeho působení ve spisovatelské branži. Stejně by lidé měli psát především pro sebe a ostatní, ne pro peníze…
Co se mě týče, píši převážně poezii, i když poslední dobou nacházím toliko inspirace, že ji do básně už ani nedokáži "vecpat". Má dílka jsou poznamenána mou naivitou, upřímností, odvážností, kreativitou, snovostí, plachostí, skutečností,…
Ovšem co je pravda, myšlenka, sen,… v mé práci vím jen já. Vlastně, každý text je malinkým tajemstvím pisatele.
Dodnes netuším, jak mě vůbec prvně (někdy v roce 2002) napadlo, zkusit sepsat básničku a pak taky, proč jsem ve psaní pokračovala. Každopádně toho, že stále zkouším psát nové
a nové věci, házím své myšlenky na nepopsané list, nelituji. Moje první díla jsou řekněme vážně jen jakýmysi pokusy. Zřejmě by se nedala použít - přesto, když ty roky staré věci čtu, je to skvělý pocit sledovat ten posun, toho co bylo a co je teď. Nejsem geniální dítě, takže ve dvanácti letech jsem neuměla psát a cítit jako později, když jsem měla patnáct, šestnáct
a nyní. Ale o to víc je vidět ten velký skok z děl malé holky, co je jiná, než ostatní na díla už větší holky, co je stále jiná, než ostatní.
Mým snem je jednou vydat sbírku básní, ale teď, v blízké budoucnosti se budu snažit "jenom" psát, kdykoliv mě něco napadne.
Veru ty tu sbírku jednou určitě vydáš, protože ti to psaní hrozně moc jde!!!!Budu moc držet palečky....