Nečekejme, že ten, koho milujeme, se bude podobat našemu ideálu, ale naopak - ideál přizpůsobme tomu, koho milujeme...

Rozhodování se...

16. září 2011 v 20:01 | moje maličkost |  mý zpovědi
Člověk se rozhoduje den co den, za 24 hodin každý z nás udělá nespočet rozhodnutí. Rozhodovat se můžeme o veliké spoustě věcí - důležitých i těch méně důležitých. Tak třeba já: dnes ráno jsem vstala z postele a musela jsem se rozhodnout, jestli si dám k snídani tiramisu nebo si nahřeji v troubě rohlík ze včerejška. Toto sice s největší pravděpodobností nebylo moje životní rozhodnutí, ale… taky jsem se na sekundu musela zamyslet. Nicméně jsou i o něco zásadnější a těžší rozhodnutí, která nás nutí život učinit. Někdy je tak snadné přiklonit se na jednu stranu, vybrat si, jindy je to složitější. Nevím, jak vy, ale já když o něco opravdu jde, když můžu něco změnit, tak si v hlavě přemítám minulost, přítomnost a představuju si, jak by asi tak mohla vypadat budoucnost, když se rozhodnu tak anebo tak. Také se snažím vyslechnout svoje srdce a intuici. Minulost je daná, tu už asi nikdo z nás nezmění - můžeme se z ní poučit nebo ne a dělat stále ty samé chyby. A budoucnost? Ano, můžeme si ji malovat růžovou barvou na stěnu, ale ve skutečnosti nikdy nevíme, co bude. Člověk nikdy nemůže vědět, co naše rozhodnutí přinesou. Můžeme se jen domnívat a doufat, že jsou správná a nebudeme jich jednoho dne litovat. Jenže bohužel i bohudík ne všechna rozhodnutí jsou správná. I když co je to vlastně správné rozhodnutí? A existují vůbec špatná a dobrá rozhodnutí? Přece i rozhodnutí, které učiníme a ono třebas přinese zklamání nám něco dá. Špatná zkušenost, taky zkušenost.

První co mě napadne je, že bych vždycky při tom, když jsem na vážkách, chtěla vědět, co se stane, když si vyberu cestu lesem a co se stane, když si zvolím, že popluji v loďce na řece nebo co se bude dít, když prostě zůstanu stát na rozcestí. Jenže to by nebyl život. A kdybychom každý neudělali nikdy za celý svůj život chybu, rozhodnutí, kterého bychom litovali, těžko bychom si pak mohli vážit toho, co máme, těch jež máme. A taky zkušenosti tvoří naši osobnost, to jací jsme.

Nevím, kolik jsem v životě učinila rozhodnutí a netuším, kolik jich ještě učiním. Nicméně ničeho nelituji. Ano, jsou skutečnosti, které mě mrzí, některé dokonce hodně mrzí a bolí, ale neměnila bych to.Už bych to nebyla já…

Občas se jeví jako snazší nic nedělat a nechat věci jen tak plynout. Možná jsou případy, ve kterých to takto dělat lze, ale jsou i věci, kdy by to tak být asi nemělo. Například vztahy… Být ve vztahu, v jakémkoliv, a nebýt šťastný a neustále dokola to omlouvat a říkat si, že se ten stav změní nebo že je to jen o zvyku apod. - hloupost. Jo, za dvacet let si to už nejspíš myslet nebudu, protože to bude jiný, ale dnes… nemám vlastně pořádný závazky k nikomu a ničemu.

Hodně štěstí ve vašich rozhodnutích…
 

Segment

11. září 2011 v 13:47 |  hudba

15. květen 2011

15. května 2011 v 19:18 | moje maličkost |  mý zpovědi
Tak jsme získali bronz. Podle mě byl dnešní zápas proti Rusku vyrovnaný a pro diváky velice atraktivní. Ve výsledku byl zápas asi o něco líbivější pro Čechy, ale i tak... Zvítězit může jen jeden tým a je třeba říct, příznat, že Rusko nehrálo špatně.

Český nároďák se mi letos moc líbil. Škoda jen, že v zápase se Švédy jsme nehráli jako dnes. Ale to je prostě hokej. Česko, Kanada, Amerika, Rusko, Finsko, Švédsko,... (doufám, že jsem na nějakou zemi nezapomněla) - tyto země umí hokej a pak už je to mnohdy jen o tom štěstí. Minulý rok Česko vyhrálo tak nějak nečekaně a letos se rozhodně nemá za co stydět. Doufám, že příští rok uvidím na obrazovce Jágra i Eliáše, který údajně přemýšlí o konci v reprezantaci. No, uvidíme, jestli si to v 35 letech ještě nerozmyslí. Letos určitě hrál na výbornou a byla by škoda, kdyby další rok chyběl. Nebudu, nedovolím si, vyzdvihovat jakéhokoli hráče, protože dle mého laického pohledu hráli dobře všichni. Ovšem nemůžu nezmínit skvělé zákroky Ondry Pavelce, kterej nás xkrát podržel a byl velkou oporou celému týmu (a navíc schovává pod maskou hrozně hezký oči:).

Co se mě týče, tak mám brigádu. Ano, mám:) A jsem za ni moc ráda, protože se blíží prázdniny a škola začne zase až v září, tak přece nemůžu věčně nic nedělat - ehm:) No, jo... já tu mluvím o prázdninách a přitom mám všechny zkoušky ještě před sebou. Je pravdou, že oproti zimnímu semestru trochu takříkajíc přituhlo, ale není to zatím o tom, že by byl nějakej předmět nezvládnutelnej. Spíš se obávám druháku, ale ten je v tuto chvíli docela daleko.

 



8. dubna 2011

8. dubna 2011 v 21:30 | moje maličkost |  mý zpovědi
Dnes jsme strávili ve škole jen dopoledne, ale protože jsme se celou dobu probírali matematikou, dopoledne bylo náročné... tedy alespoň pro mě. Nicméně jsem, doufám, pochopila rozklad na parciální zlomky, což považuji za takové malé osobní vítězství po minulém týdnu, kdy to pro mě byla jedna velká neznámá.

Jakmile jsem dorazila domů, zase jsem vyrazila z domu. Možná bych to ani neměla zveřejňovat, ale poprvé v životě jsem něco neměla pořízeno s předstihem. Moje kamarádka Evča měla narozeniny a já jsem se rozhodla jí koupit něco sladkého, tak jsem si řekla, že když už mandle v karamelu apod., tak jedině čerstvý. Takže jsem dárek kupovala v den srazu. Sice jsem to měla všechno promyšlený (mandle v sáčku by nevypadaly moc dobře, takže bylo samozřejmě třeba zajistit i něco navíc), ale myslím, že příště raději zůstanu u své osvědčené metody aneb všechno mininálně týden dopředu.

Odpoledne celkově bylo moc fajn a moc jsem si ho užila. Viděla jsem po delší době zase Evču s Verčou, sedly jsme v restauraci a ... prostě mě to s těma dvěma baví - co mám jinýho říct... ???

Právě jsem v posteli s matikou a nemůžu si stěžovat. I když - taky by mi mohl vycházet každej příklad a ne každej druhej:) Pomalu, ale jistě jsem si čím dál tím víc jistější, že matematik ze mě nebude. Ale to na stranu druhou neznamená, že svůj "souboj" vzdám. I když souboj asi není ani to správný slovo. Matematiku beru spíš jako výzvu. Když mi nějakej příklad nevychází, tak projdu weby a hledám další příklady založený na stejným principu, popř. zkouknu víc materiálů k dané problematice a pak to všechno porovnávám a snažím se najít správný postup řešení. Když mi pak příklad vyjde, tak to považuju za malý osobní úspěch. No a když mi něco pořád ne a ne vyjít, tak se zeptám těch, kteří tomu rozumí:)

Teď to možná vypadá, že jediný, o čem dokážu pořádně mluvit je škola, ale... tak to rozhodně není. Na to jsou tu jiní, kteří i po letech setkání mluví stále o tom samém - o škole. Jakoby snad ani neměli osobní život či co.

Zítra, pokud nebude foukat vítr o rychlosti x km/hod. jako dnes, půjdu možná na kolečkový s Míšou. Jelikož neumím 100% brzdit, nezbývá mi než doufat, že se nevysekám ( i když, když pojedu rychlostí 0,1 km/hod., tak umět brzdit ani nepotřebuju).

Přeju dobrou noc všem, kteří nejsom v tento páteční večer někde na akci!



3. únor 2011

3. února 2011 v 16:32 | moje maličkost |  mý zpovědi
18. ledna 2011 jsem úspěšně zakončila zimní semestr na vysoké škole zkouškou z matematiky... brrrr... ještě teď jsem na sebe pyšná, když si uvědomím, že jsem zvládla matiku, která nepatří a nikdy nepatřila mezi předměty, v nichž bych vynikala. Už od základky jsem x-krát bojovala o dvojku na vysvědčení. Vždycky jsem však nějakým zázrakem dokázala dvojku na vyzo získat. Když už jsem u toho, tak moje velký díky patří Evče a Petrovi, kteří si mě vzali (myslím ve čtvrťáku střední školy) pod svá matematická křídla a doučovali mě ve chvíli, kdy jsem to dost potřebovala. Díky těmto dvěma jsem z rozhodující písemky dostala 2 (nebo 2-) a na vysvědčení jsem se pak mohla pochlubit (sama sobě) dvojkou.

Během vysokoškolských prázdnin jsem toho moc nestihla, vlastně ani nevím, co pořád dělám. Mám pocit, že prakticky nic moc. S kamarádkou Míšou jsme byly na noční inventuře v Kauflandu a i když jsem se bála (protože já se zkrátka a dobře nových věcí zpočátku bojím), nakonec se tam ráda za další půl rok přihlásím zase. Práce je ani ne příliš lehká, ale ani zase tak těžká. Prostě takový ten zlatý střed, řekla bych. Prostředí bylo příjemné a dokonce jsme dostali i svačinu. Za dva dny práce sice nijak nezbohatnu, ale lepší něco než nic.

Včera jsem se dívala na film Předtucha neboli Premonition, který jsem sice už viděla, ale popravdě jsem děj a hlavně konec příběhu dost pozapomněla. Je to krásnej film, i když trošku smutnej. Je to takový typ filmu, kdy si říkáte, že život může být někdy příliš krátký a proto je třeba se rozhodovat a konat co nejdříve.

Příští týden by měl opět začít školní koloběh, ale zatím nám nezveřejnili rozvrh, takže nevím, co mám čekat a jak dlouho budu v pracovní dny ve škole. (Doufám, že Vy jste už s rozvrhem obeznámeni.)


Román pro ženy atd.

4. ledna 2011 v 17:16 | moje maličkost |  mý zpovědi
Před několika málo dny jsem dočetla Román pro ženy. Nejspíš byste spíše čekali aktuální Román pro muže, ovšem kdy ten bude v knihovně dostupný, to lze jen stěží odhadovat. Přibližně před dvěma měsíci jsem si šla do KKD vypůjčit studijní materiály a jen tak jsem nakoukla do oddělení beletrie pod písmeno V.

(Když jsem ještě chodila na střední, měli jsme Viewegha v povinné četbě. Jenže pokaždé jsem u jeho jmenovky našla jen prázdný regál. Nakonec, musím přiznat, jsem do kulturního deníku popsala děj filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Jinak ale musím říci, že jsem k maturitě tak 90 % knih přečetla. A ta zbylá procenta knížek jsem nepřečetla, protože buď nebyly dostupné v knihovně, nebo jsem to už to pak jednoduše nestihla.)

Podle mě je škoda, že se dnešní lidé od čtení knih odvrací. Ve škole nám učitelé říkali, že čtení literatury obohacuje naši slovní zásobu. S tímto tvrzením souhlasím. Když zajdu třeba na Facebook, tak málokdo při popisu svého denního stavu či ve veřejné konverzaci nemá ve větě hrubku. Ani já nejsem gramatický génius, ostatně toho jste si již sami mohli všimnout. Ale aby někdo psal slova typu: uvydíme, zbohem, ste apod. to není normální. Ale dost o gramotnosi, tedy spíše negramotnosti některých.

Román pro ženy jsem kdysi viděla v televizi, ale musím říct, že kniha se mi líbila o něco víc. Zaujala mě skutečnost, že autor vypráví v ženské osobě. Pro mě tato knižní publikace byla především o hledání dokonalosti ve vztahu a lásce. Když jsou lidé zamilovaní, mnohé věci nevidí nebo prostě nechtějí vidět. Je to krásný stav. Po nějaké době přijde větší či menší vystřízlivění a my hledáme DOKONALOST dál. Buď sami přijdeme na to, že nic a nikdo takový prostě neexistuje, nebo budeme stále hledat. Budeme stále hledat a tak dlouho vybírat, až přebereme. Nakonec zůstaneme sami (v tom lepší případě) nebo v bytě s rodiči do svých x dospěláckých let.

Jsou páry, které působí na lidi ve svém okolí jako dokonalé. Nevím, jak Vy, ale já osobně znám několik opravdu krásných párů, avšak z úst samotných partnerů vím, že se občas neshodnou, pohádají se, něco si vyčtou, žárlí na sebe, někdy si nevědomky ubližují, nechápou se apod. Podstatné však je, že ti konkrétní dva spolu chtějí být a mají se rádi. Taky - mít dokonale dokonalého partnera by asi nebylo to pravé ořechové. Dokonalost by byla nejspíš pěkná nuda (ještěže se mě to opravdu netýká:).

Kniha mě pobavila, odprostila mne od všedních dnů a ten přechod od zábavného k sakrastického až po lehce erotický text... obdivuji...

Další články


Kam dál